Indiánské léto

pondělí 15. červenec 2013 14:35

Když jsem posílala dítko na skautský tábor, neuvědomila jsem si, že to budu v prvé řadě já, kdo bude vystaven emocionální zátěži...

Asi s věkem a zkušenostmi měknu, či co. Každopádně jsem si oddychla, když jsem teď o víkendu pro potomka na tábor do úžasně panenské přírody přijela a on, tedy ona, nejenže zoufale neplakala uprostřed louky a se zoufalstvím nevyhlížela záchranu v podobě své drahé matky, ale dokonce se na mě z dálky nefalšovaně smála a ...zjevně nevykazovala žádné známky vyčerpanosti.

 

Je to tak. Největší problém s táborem a přežitím na něm mají rodiče. Zejména, když se nejedná o tábor masňácký, ale pořádně přírodní...Spinkání v indiánských týpí, které nijak extrémně netěsní, což potěšilo zejména chlapeckou část osazenstva, která šmírovala dívčí soukromí  zcela pohodlně škvírou po celém obvodu. Místo skříněk šňůry, místo koupelny potok a jídelna v podobě celkem pohodlné klády...netřeba se přidržovat, ešus a bagr v ruce...Náááádhera!

 

A přidáte-li k tomu ještě ze všech stran hustý les do výše mnoha metrů, hned byste měnili trvalé bydliště.  Jsem na své dítko náležitě pyšná. Jakožto správné pražské děti všechny srostly s přírodou zcela nenásilně. Dokonce nikdo neplakal, nikdo nepotřeboval mobil...

 

Mobily ostatně vedoucí zcela zakázali. V celém táboře byste tak našli jen několik výdobytků elektronické civilizace. A to spíš pro klid nás rodičů, že kdyby něco, vedoucí budou náležitě operativní...Nicméně signál stejně poskytovalo jen několik vyvýšenin, o nichž se ale nikdo záměrně nezmiňoval...

 

Nevím, jestli se mi vybavilo moje celkem poetické dětství, nebo na mě působilo romantické hučení vody, ale když se všichni ti čerti ukázněně seřadili v čistých košilích, v naprosté tichosti hleděli na naši národní vlajku na stožáru...a potom ji hrdě několik pověřených dětí sňalo...začervenaly se mi oči...

 

Naše budoucnost není ztracená. Jen potřebujeme jít tím správným směrem...Když jsme se v noci po slavnostním ohni vraceli domů do velkoměsta, na dálnici jsme předjížděli rodinku v autě. Tatík hleděl na navigaci na palubce, mamka spala a děti se koukaly vzadu na dvd a do noťasu...

A tak mě tak napadlo, jak moc se bojím digitální demence, o níž se čím dál častěji mluví. Ostatně nejen té digitální... Místo mapy a povídání v autě cestuje spolu skupina lidí, každá napíchnutá na svůj digi zdroj...

 

Proto jsem neskutečně vděčná za to, že se mi poštěstilo najít mladé lidi, kteří se nám několik dní starali nezištně o děti v polních podmínkách uprostřed lesů namísto toho, aby si stáhli z netu  jakousi úžasnou strategickou hru a v ní se po nocích během prázdnin realizovali.  Mohla by se jmenovat třeba Vybuduj si tábor a staň se vedoucím...

Hana Tušlová

LuděkTábory08:171.8.2013 8:17:30

Počet příspěvků: 1, poslední 1.8.2013 8:17:30 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Hana Tušlová

Hana Tušlová

Cokoliv mě zaujme, podrobím duševnímu přechroustání a pak vetšinou i něco písnu...

Pozoruji svět okolo sebe, píši o něm. Útočným polovzdělancům v diskuzi neodpovídám. Ostatním děkuji, pomáháte mi zpětnou vazbou.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy